Celý  svůj dlouhý život si kupuji různé cetky. tretky, cingrlátka aneb, jak říkával můj EX původem z Hané, té oringle... Kdybych si je nekupovala, nýbrž si je sama dělala, tak jsem dnes určitě už měla vilu v Praze na Ořechovce. Nebo na Hanspaulce?  To je vlastně jedno.

Jen nevím jestli bych ji měla doopravdy a nebo jen "dobře uloženou" v korálkách a komponentech  v přepravkách pěkně naskládnaných ve skříni. Jenže tehdy by mně něco podobného ani ve snu nenapadlo. S dnešní zkušeností mi přijde velice úsměvné, jak jsem před několika lety navštívila naši místní zlatnici se žádostí, jestli by mi nepřevlíknula moje jediné pravé perly.  Koupila jsme si je kdysi, kdesi na jednom ostrově v Ásii a připadaly mi tak nějak ledabyle zakončené. "Jen to tak nechte, však oni tam moc dobře vědí, proč to zrovna takhle dělají," rozmluvila mi to. Byla to moudrá žena, poslechla jsem ji a ... perličky mimochodem drží dodnes.

A tak to s mým vztahem k bižuterii mohlo zůstat až do smrti, kdyby se nestala taková podivná věc...Asi tak před rokem jsem vstoupila do prodejny s názvem "Tvořivý ráj" kde jsem si původně chtěla jen něco koupit v, zde tehdy nově otevřeném, oddělení galanterie. Do kteréhož, se ovšem nedalo vstopupit jinak, než cestou okolo bižuterních komponentů.

Upozorňuji, že jsem jimi tehdy byla zcela nepolíbená, vlastně jsem netušila, že vůbec existují.  Jako dítě věří, že děti nosí čáp, já jsem tehdy byla naplěna vírou, že se všechny tyhle věci líhnou někde v Číně.  Výrazy jako kalota, šaton, šlupna , nebo ketlování pro mně byla srozumitelná  a smysluplná asi tak jako budhistovi vánoční přání v hebrejštině. Jenže...

Před mýma očima se zatřytily korálky, zasvítily řetízky, zaleskly se všelijaké kamínky a perličky. A tehdy to přišlo.  Jako většina zázraků, zcela nečekaně, takříklajíc z čistého nebe. V mém nitru se silně robušila moje stará vášeń pro cetky, tretky, cingrlátka i té oringle s já se ji jen nebránila a nechala ji zvolna plynout...

Zatímco mé duševní já se spokojeně a poklidně vznášelo na obláčku ukojené celoživotné touhy, moje fyzycké já se nechalo těmito podněty bezezbytku  vcucnoot  a freneticky pobíhalo po prodejně, jak by řekl Václav Klaus, jako prdlé  a vršilo a vršilo...a zase vršilo. Tvořivý ráj mně vyplynul asi za dvě hodiny o několik tisíc lehčí, ale bohatší o jeden krásný koníček. Jenže k němu ještě vedla dlouhá cesta, což jsem já v té chvíli zdaleka netušila. 

Dovláčela jsem tento bižuterní kontingent domů, rozbalila ho na stolku v obýváku a plná plánů a představ, co všechno si udělám, jsem se sebevědomě pustila do tvorby. Podotýkám bez jakékoliv průpravy. O tom jako to dopadlo, povyprávím někdy příště.